Rodinný večer a generační střet s kapelou Elegie v Bílej Medvěd!

Celé město v tu dobu žilo Slavnostmi Svobody, které druhý den měly vrcholit tradičním průjezdem konvoje americké vojenské techniky. Můj den se však nesl v rytmu prokrastinace, fotbalu a samozřejmě také rockové muziky.

Trávit každý večer doma už mě po celém týdnu nebavilo. Zkoumal jsem tedy, kam vyrazit, nejlépe za živou hudbou, až mě kamarád pozval do Bílého Medvěda, kde se v sobotu večer měla představit kapela Elegie v čele s Jardou Ratmajerem. Pozvánku jsem bez váhání přijal. Do místa určení jsem dorazil kolem osmé večer, čili hodinku před plánovaným začátkem. Hned po příchodu praštilo do očí, že je krom členů kapely, techniků a barmanek hala zcela liduprázdná. Nijak jsem se tím zatím neznepokojoval, což se nedalo říct o samotné kapele, přece jen zbývalo ještě hromada času. Skromnější publikum ale nebyl jediný problém, se kterým se ten den Ratmajer a spol. museli potýkat. Zpěváka Jardu Holého jako tchýně navštívila viróza, tak za něj zaskakoval 25letý Honza Němeček. Jak se koncert blížil, Medvěd se stále neplnil, až jsem se začal opravdu bát, že se koncert nakonec zruší. Pánové však nechtěli ani těch pár fanoušků připravit o jejich pověstný „Rockovej bál“, tak úderem jednadvacáté hodiny se poprvé naplno rozezněly struny a blány. 

„To je ale případ!“ Tak zní titul i refrén úvodní vykopávky, která ihned přihnala pod pódium několik mladých nadšenců, včetně mé maličkosti.  Následovali hity jako „Tak se dívej“, „Všude berou“ nebo „Mejdan.“ Jako by nám chtěli kluci ukázat, že je ani užší publikum nerozhodí a my jim to vraceli s tím, že i v menším počtu umíme udělat důstojnou atmosféru. Obzvláště při hitech, jako již dřív zmiňovaný „Rockovej bál“, kde hlasivky všech zněly na 120,5 %. A když k nám přijel sám Vincent van Gogh, tak se kotel žhavil ze žluté rovnou do běla.       

Celý program byl rozdělen na několik částí se zhruba 15minutovými přestávkami, během kterých všichni mohli dát ulevit svým končetinám a doplnit energii. Druhá část začala další slavnou peckou z Ratmajerova pera „To se ví“, následovaná baladou „Pláž písečných dun“, kde Honza Němeček naplno ukázal svůj hlasový rozsah a potenciál. (Pokud si ho někdy chcete poslechnout, vystupuje také s kapelou Khargados, pozn.)  Večer v Medvědovi se nesl ve velké pohodě a rodinné atmosféře, čemuž napomohla i přítomnost mého táty, pro kterého to byl krásný návrat do mládí.

Hrálo se i holkám a nechyběl ani výlet vlakem do Nice. Rozloučení mělo proběhnout symbolicky za zvuku „Posledního zvonění“, ovšem fanoušci neměli dost, tak došlo i na přídavek, kdy halu ještě jednou navštívil mistr Vincent van Gogh.  
No, na závěr je třeba říct, že je velká škoda, že nepřišlo více lidí, protože Elegie ukázala, že i přes desítky let na scéně rozhodně nepatří do starého železa. Ovšem nabídka živých koncertů je každý víkend v Plzni samozřejmě velká, tak doufám, že jste alespoň neseděli doma. 

Tak zase brzy na viděnou!  Hudbě zdar a té plzeňské obzvlášť!