Něcobraní na podporu Hospice Svatého Lazara se vydařilo na výbornou!

Sobotní slunečné odpoledne odstartoval už ve 14:30 Pangumpán, který je alter egem Radka Antonína Schejbala. Toho můžeme znát nejen jako písničkáře, básníka, slamera a performátora, ale také donedávna jako herce muzikálu v divadle J. K. Tyla. Tvorba je to vskutku alternativní, ale troufám si říci, že na rozjezd akce se hodila dokonale.
 

Následoval Gottlieb von Bayern, představitel až poněkud bizarního post-prog-folku, který se rozhodně nebál toho, že bude označen za paroháče. Jeho originální postava v bavorském kroji se po celou dobu večírku objevovala všude a zároveň nikde a vyvolávala nekonečné množství otázek, na které se mi bohužel asi nikdy nedostane odpovědí.

A na vlně alternativy se pokračovalo dál. Na formaci Ida The Young, která nastoupila v 15:55, je netradiční snad všechno. Třeba to, že zpěvačka se překvapivě nejmenuje Ida, ale Iris Hobson- Mazur a sametovou podmanivost jejího hlasu dokresluje nejen akustická kytara v rukou Marka Kolihy, ale i bicí originálně zakryté svetry, které bravurně ovládal Filip Simon. Tahle mladá plzeňská kapela rozhodně stojí nejen za slyšení, ale i za vidění.

V 16:45 to na indoorstagi rozbalili Lister se svou postapo show. Jejich videoprojekce měla sice menší technické potíže, ale i tak mě tahle electronicpower formace naprosto nadchla. Poprvé jsem viděla zpěváka Dádu z Dive v roli basáka, originálním prvkem byla i příčná flétna a celkově jsem týhle partičce celkem slušně propadla. Pokud hledáte něco, co se vám nejen neoposlouchá, ale ani neokouká, tohle byste rozhodně neměli minout. 

Ale už tu byla nachystaná pro změnu venkovní scéna s táborskými Katastr. Což je hodně zajímavé duo, které nám všem v kombinaci s pivem na sluníčku způsobilo až blaženě sladkou lobotomii v rytmu mistrovsky zahraného electro-indie. Přesto, že tenhle styl vůbec není má krevní skupina, dokázali strhnout usměvavé publikum k pravidelnému pohupování. A přiznávám, že po čase jsem si i já nechala tohle zpestření svého celkem zkostnatělého repertoáru vstřebat do žil, společně s další točenou desítkou. 

Atmosféra byla naprosto skvělá, výčepní se měli co otáčet a párky v rohlíku mizely rychlostí světla. Což bylo ku prospěchu věci, protože zisk z prodaného občerstvení byl rovněž určen na Hospic sv. Lazara. 

A následoval netrpělivě očekávaný křest alba Dvanáctisměna. Radosta rychle nazvučili a pod hospodským pódiem se začali scházet fanoušci a přátelé téhle partičky. Na výsledek několikaletého snažení jsem se hodně těšila. Pro mě to bylo poprvé, kdy jsem měla možnost je vidět naživo a kompletně si poslechnout jak to vypadá, když se skvělá muzika spojí s kultovními hláškami z filmu Kulový blesk.  Každé významné postavě z téhle nezapomenutelné filmové klasiky byl věnovaný jeden song, takže zazněl například Operní mistr Bílek, velký aplaus sklidila i Jechová nebo Ing. Severín. 

Největším trhákem byla ale dle očekávání Máňa, kterou prostě nelze nemilovat. Když pominu poselství, které přináší, vznikl na ni i jedinečný videoklip s Danielou Kolářovou, která v Kulovém blesku ztvárnila paní Knotkovou. Text i hudba jsou navíc natolik chytlavé, že se staly i součástí jedinečné afterparty.  Celkově tahle kombinace naprosto předčila mé představy a slyšet od rozpadu Positive Mind, jak se zase živě doplňuje Šimiho kytara s Kopeeho basou, mi až sentimentálně rozvibrovalo srdce.  

Křestu nově vydaného alba se ujal sám Michal Thomes z Ameba production, spoluzakladatel festivalu Rock for People, kde si Radosta zahraje 11. června 2023. Musím říct, že jsem měla trochu potíž se odpoutat a přesunout se ven, kde začínali hrát Taras Bullba. 

Tahle kapelka vyladila večer hezky do punkova a konečně strhla publikum k menšímu pogování. Všude byla navíc spousta starých přátel, se kterými bylo co si říci, jídla a pití bylo také stále dost a tak den zdárně pokračoval až skoro v euforické náladě.

Na Downbelow jsme se zase přesunuli nahoru. Kombinace dřevěných schodů, vysokých bot a stoupající hladinky desítky v krvi, začínala být trochu dobrodrůžo, ale vzhledem k tomu, že dorazili až z Frýdku Místku a na basu hrál Lukáš Horký, motivace překonávat veškeré překážky, mi vskutku nechyběla. Lukášovu tvorbu jako spisovatele, fotografa a grafického designéra totiž sleduju pěkných pár let. A vedle něj ex-kytarista Priessnitz Petr Kružík? Jasná volba! I tahle indie kytarovka naplnila má očekávání až po okraj. Stála jsem po pódiem, nechala se unášet muzikou plnou chytlavých rytmů ve spojení s hlasem Davida Kopřivy a bylo mi krásně. 

Jenže po tradiční hodince přišel zas čas pořádně přitvrdit. Plzeňští  P.V.A  odpálili venkovní stage za nadšeného aplausu a pogování přítomných a basák Kochy se ujal mimo svého Thunderbirdu  i zábavy na pódiu. Zazněly skladby z aktuálního alba Pět Vohranejch Akordů, ale nechali fanoušky zavzpomínat i na doby dávno minulé, třeba písní V kanále nebo Mládenec. Na závěr zazněl bravurní cover od The Clash - Roste tráva na poli. Za mě tahle punkovka posunula úroveň večera zas o level výš. 

Na Madebythefire jsme odcházeli napumpovaní pozitivní energií a já se těšila až tuhle partičku konečně uslyším.  Nestává se často, že je bubeník natolik výrazný výkonem i vzhledem, že přitahuje víc pozornosti než ostatní členové kapely.  Pro mě tomu ale v tomhle případě bezesporu je.  Kde jsou ty doby, kdy jsem k Ondrovi Mullerovi jako o dva roky mladší hubený nedochůdče vzhlížela, když se svými havraními vlasy procítěně hrál na cello. Zatímco já se se střihem na kluka potila v příšerným mundůru školního sboru a modlila se, ať už můžu zmizet. Sedící basák Renda mohl vzbuzovat dojem, že to bude pohoda a klídek, ale to rozhodně nebyla pravda. Ze songů jsme mohli slyšet třeba Heure, Respective, Hondó nebo André. A já opravdu upřímně lituju, že mě tvorba MBTF doposud míjela, přesto, že se pohybují na hudební scéně od roku 1996. Sypu si popel na hlavu a svatosvatě slibuju, že své hudební mezery doplnim tak, že by v nich ani pěst Patrika Kincla neudělala škvíru! 

A konečně jsme se dočkali zlatého hřebu večera, o kterém jsem několik dní mluvila snad i ze spaní. Slyšet tvorbu mých oblíbených Faith No More live? Are you kidding me? Po obdržení jejich playlistu jsem si to prostě nemohla nechat ujít. Vzhledem k tomu, že se na ně dostala řada až ve 23:30, osazenstvo bylo rozvášněné jak Vrábel na demošce. Na Faith Is More bylo ale trochu znát, že by jim dřívější čas bodnul. Začali peckou From out of Nowhere, já se naprosto odpoutala u We Care a Lot, Ashes to ashes a Midlife Crisis, kterou vděčné a skandující fanouškovské základně věnovali i jako přídavek. Přesto, že zvuk nebyl dokonalý, za mě to byla strhující show, kterou jsem si užila na maximum. 

Celá akce byla tak naplněná skvělými lidmi, přátelskou atmosférou, vřelými úsměvy a free hugs, že se nám vůbec nechtělo domů. Na baru jsme rozjeli bujarou pokoncertní párty a i pár dní poté ve mně doznívá radost a euforie. A co je na tom nejlepší? Díky obdivuhodnému úsilí Honzy Šimona a všech, kteří účinkovali a pomáhali, se povedlo vybrat na Hospic sv. Lazara 29600,-

Věřím tomu, že je to jen jeden z mnoha úspěšných kroků k tomu, abychom my nebo naši blízcí jednou odcházeli z našich životů na lepším a hezčím místě.  

Díky, že jsem mohla být chvíli součástí něčeho tak krásnýho.