ROZHOVOR: O vážných vášních Jana Lichti Lichtenberga

Honzo, popovídej trochu o cédéčku Seventh Passion – 7Songs, které by si podle mého mínění neměl žádný fanda rockové muziky nechat ujít.

Vznikalo hodně dlouho, protože jsme ho dělali kompletně sami. Do toho ještě všichni studovali a pracovali, takže místo zavření se na měsíc do studia to bylo rozházený na etapy. Takže jsme s Lubošem skončili v práci, v devět dorazili a do jedný nahrávali. Co se týče vzniku písniček, tak to je dlouhá historie. Kapela vznikla někdy v roce 2009, to jsme začali dělat předělávky - Hendrixe apod. Pak začala chuť na vlastní věci, z čehož vzešly dvě jednodušší písničky, a mě začala víc zajímat progresivní stránka muziky a chvíli mi trvalo, než jsem našel lidi, kteří to cítí stejně jako já. Vystřídali se dva bubeníci a basák. Takže sice nějaké písničky vznikly už v téhle době, ale jinak to všechno začalo až v roce 2011, 2012, kdy přišli kluci, kteří tam hrajou teď, a lidsky i muzikantsky si to sedlo. Nahrávání trvalo asi rok a půl, vůbec jsme nevěděli, jak jít do studia připravení. Na druhou stranu díky tomu vzniklo plno krásných momentů, kdy jsme jen experimentovali a zjistili jsme, že jsme vytvořili lepší věc než kterou jsme měli připravenou.

Jsi kapelník? Nakolik si necháváš do svých představ zasahovat?

Vždycky přijdu s nápadem, ale hrozně mě baví, jak Luboš vyrostl na jiný muzice a Víťa taky. Dávají do toho jiné věci a mě to naopak inspiruje. Napsal jsem třeba písničku, na který jsem se zasekl a nevěděl jsem, jak dál. Přinesl jsem to, říkám, - Luboši, napsal jsem tohle a takhle by se to mělo přibližně vyvíjet. A to byla ta situace, kdy něco zahrál a úplně se to posunulo - a došlo mi - teď jsi na to přišel. Takže většinou mám hodně silnou vizi, ale buď to kluci cítí úplně stejně nebo to ještě posunou. Což je hrozně fajn a muziku to dělá díky vícero příchutím originálnější než když ji dělá jeden člověk. Takže asi kapelník jsem, ale...

U většiny písniček ale asi platíš za základního tvůrce…

Z podstatný části jo. Ale nechám kluky se k tomu vyjádřit a spousta nápadů vzniká na zkoušce, kdy klidně svůj nápad hodím do koše a zvítězí ten lepší.

Co v mimokapelních projektech? Přizpůsobuješ se?

Myslím si, že nejsem egoista, pro mě na prvním místě je, aby ten celek zněl dobře a je mi jedno, jestli tam hraju pět akordů nebo jeden. Když tě ta muzika baví, musíš se uvolnit a hledat to svoje, abys podpořila zbytek.

Cítíš, že je v muzice něco, do čeho už bys dneska prostě nešel? Co už by bylo tzv. pod tvou úroveň?

Tak předně - nehrál bych muziku, která mě nebaví. Taky mě nebaví úplně zábavovky. I když jsou některý zábavový kapely, který hrajou pěkný písničky a hrajou je dobře, ale nebaví mě ten přístup. Když řeknou - hele, tahle písnička je super, mně se líbí, ale lidi to nebude bavit. Lidi spíš budou tancovat na tuhle. Strašně mě nebaví, jak muzikanti přemýšlí, - lidi, co lidi na to řeknou. Strašně to zabíjí jak kreativního ducha, tak publikum.

 Vážně to nepoužíváš ve vlastní tvorbě?

Ne. Fakt ne. Je spousta skvělejch muzikantů, který poslouchám, od Zeppelínů po Chopina, a v každý muzice, která tě baví, si najdeš něco jinýho. A já se někdy samozřejmě pokouším spojovat, že na týhle muzice se mi líbí tohle a tady zase tohle... Takže pak děláš muziku, kterou chceš sám poslouchat. Muzikanti dneska strašně podceňujou publikum. Publikum neni blbý. Posluchač je vydán na milost a nemilost muzikanta - teď jsem tady a budu poslouchat to, co on mi dá. Ale tihle muzikanti se sami dostávají do situace, kdy jsou naopak vedeni publikem. Takže pak nadávaj, že nikdo nebude poslouchat nějaký vlastní písničky. Ale můžou si za to sami.

Na co Lichťa rád vyráží do víru plzeňského velkoměsta?

Tyjo... Strašně mě tu třeba nadchla banda Teepee. Ti to dělaj přesně tak, jak to chtějí dělat, to mě baví a fandím jim. To samý Terka Hrubanová. Z revivalových kapel mám strašně rád Five Rivers.

Baví tě hrát v Plzni?

Jasně! Plzeň je otevřená. Je hroznej rozdíl, když hraješ v Praze, to teď nechci nasazovat na Pražáky! Ale Praha je jiná. Bavil jsem se o tom s Michalem Skořepou, kterej je z Prahy a je tam velkej pojem, a myslím, že brzy bude i ve světě. V Praze vystoupíš na podium a lidi koukaj stylem - tak se ukaž. Plzeň mi v tomhle připadá otevřenější. I třeba právě Michal tady hrozně rád hraje.

Když mluvíš o Michalovi Skořepovi, načrtni nám svoje projekty mimo vlastní kapelu.

Takže, je to jednak kapela ILL Fish, do které jsem se přimíchal a udělal s nimi nějaký koncerty, a pak jsme si řekli, že uděláme EPčko. Teď se to budeme snažit nějak protlačit, protože už máme čím. Pak jsou to Hruškovicz, ty mě baví, tam je to prostě naprosto rovnej rock´n´roll, kterej si hrozně užiju. Hrál jsem tu docela dlouho, chvíli jsem to nestíhal, ale teď zase pár koncertů uděláme. Třetí projekt, taky hodně srdeční, je s Kubou Kořínkem, se kterým budeme teď taky nahrávat. Tam je to zase akustický hraní a úplně jiná dimenze a způsob vnímání kapely než u těch předchozích. Mně se hrozně líbí, co Kuba dělá, i poslouchat a hrát jeho písničky. Takže to jsou takový tři stálý, který jsou pro mě hodně důležitý. Dál si pak občas zahraju se Starýma psama, Standa s Vildou to tu táhnou strašně dlouho a jsou to moc fajn lidi. Pak je tu Michal Skořepa, se kterým jsme udělali pár akustických koncertů a taky jsem odjel jedno turné s jeho kapelou Stroy. Pak byl záskok u Kamila Střihavky, hraní u Michala Šindeláře, v X - Coveru... Pak byl taky jeden vtipnej projekt, kdy mi Tomáš Mouřenec zavolal - hele, máme tady koncert, ale nemáme kapelu, tak ji musíme založit. A byla to sranda. Tam jsme si zase hrozně sedli s Michalem Šindelářem a Markem Abrahámem, kterej u něj hraje basu, a zakládáme novou kapelu. Premiéru jsme měli 18. ledna.

Chodí na projekty, ve kterých jsi, podobná sorta lidí?

Nějaký základní jádro tam je, samozřejmě.

Kdy jsi ty sám začínal s muzikou?

Začal jsem hrát někdy ve čtrnácti a první kapela, kde jsem hrál naživo, byla v sedmnácti nebo osmnácti.

Brali tě spolužáci? Z vlastní zkušenosti vím, co to je být v tomto směru trochu za exota...

Jo, já taky. Byl jsem zavřenej ve svym světě, asi jsem byl trochu outsider. Ne úplně v tom špatnym slova smyslu, ale že bych si hrál s kuličkovkama nebo fotbal, to zrovna ne.

Změna určitě nastala po nástupu na SSUPŠ Zámeček…

Ta škola mi hlavně otevřela myšlení i vnímání života a pro co žít.

Kde jsme to skončili? Že si jdeš pro pivo a… Už vim. Takže, kdybys neměl muziku, tak malba…

Kdybych se mohl naklonovat a mít jednu duši a dvě těla, tak bych dělal obojí, takhle nedělám ani jedno úplně naplno.

Odkud se vůbec vzala Tvoje touha malovat? Táta?

Já jsem si čáral už jako malej. A když jsem byl dítě, tak jsme s tátou chodili na nádraží, kde se mi hrozně líbilo, a kde mi táta nakreslil nádraží s vlakama. A jo, asi tohle byl ten moment, kdy jsme se začal pokoušet něco dělat sám. Takže asi jo. Táta.

Rodiče na nás mají vůbec zásadní vliv. Předpokládám, že táta jako nadšenej bigbíťák v tobě nechal velkou stopu.

Dyť jo. Já jsem si hrál s legem a táta u toho poslouchal Zeppeliny.

Otázka pro Chucka Norrise. Pověz mi tři alba, která tě nejzásadněji ovlivnila…

Úúu... Vybírám ta, která mě fakt změnila. Začal bych asi právě Zeppelinama. Ale ti se vlastně možná nepočítají, protože první, co jsem od nich slyšel, byl výběr. Pak, co mě strašně změnilo, bylo album Stevea Vaie - Sex & Religion. To mě úplně obrátilo, bylo to magický. A třetí - Page a Plant - No Quarter. Tenhle živej záznam.

Taky ho miluju. Mimochodem, s kým by sis chtěl zahrát? Ne proto, že by byl jen tvůj idol, ale proto, že byste si i hráčsky sedli?

Přestože ta muzika není úplně to nejsrdečnejší, co mě napadá, tak strašně bych chtěl zkusit být kytaristou Glenna Hughese.

Rozlišuješ u sebe obtížnost zpěvu a hraní na kytaru?

Jo i ne. Vždycky pro mě byla důležitější ta kytara, i když bych byl asi z dnešního pohledu rád lepší zpěvák než kytarista. V tomhle obdivuju Michala Skořepu. I na světový poměry je to výbornej zpěvák. Ale mám to, co mám, a můžu bejt za to akorát vděčnej.

Máš recept na úspěch? Je lepší držet se skromnosti nebo si razit cestu neochvějným sebevědomím?

Sebevědomí je rozhodně důležitý. Když vezmeš ten moment, kdy jsi na podiu, tak samozřejmě jsi schopná předvést úplně jinou show, když to sebevědomí máš. Já to tak nemám. Já jsem zavřenej do sebe. Když hraju, jsem v pohodě, když mám ale cokoli říct do mikrofonu, jsem úplně v hajzlu. To bych nejradši utek. Vídám lidi, kteří mají sebevědomí. Je dobrý do určitý míry. Pak jsou i lidi, kteří ho mají větší než schopnosti, a každej si řekne, že je to trapný a ostuda. I je mi pak takovýho člověka trochu líto. Nemyslím si ale, že je sebevědomí základní element pro to se protlačit. Chodím na koncerty Richieho Kotzena, což je neuvěřitelnej pojem, a to je tak uzavřenej týpek! To nejsou koncerty, kam naběhne nabušená kapela, světla, show, buší to do lidí a hecujou. Tenhle tam přijde, potichu zamává, třikrát za koncert řekne potichu do mikrofonu "děkuju". To je všechno! Nedělá žádnou show, nehecuje, a je naprosto neuvěřitelnej.

Zůstaneš u rock´n´rollu? Nezběhneš? Co filmová hudba? Nebavila by tě?

Strašně! Chtěl bych se naučit noty a umět komponovat. Filmovou hudbu strašně poslouchám a vlastně se jí hrozně inspiruju. Je strašně zajímavý, jak filmová muzika útočí na emoce člověka.

Kdybys měl důležitou řeč...

Já si tenhle moment vůbec nedokážu představit...

Komu bys třeba poděkoval?

Všem. Protože ta inspirace, energie a motivace nepramení jenom z toho, co poslouchám, ale i ze všech lidí, které mám okolo sebe a mám je rád. A dalo by se děkovat tomu pro tohle a tomu pro tohle.

Tak, vážení a milí, toliko pár vět od člověka, který se svou kapelou nalévá do spřízněných uší vědomí, že i při koncertu plzeňské kapely mohou zažít stejné mrazení v zádech jako při koncertu Roberta Planta a jiných světových velikánů. A jejich cédéčko si kupte, je to velká parádička, a minimálně na české poměry velký unikát. Děkuji Honzovi za povídání, a odměnou pro ty, kteří dočetli až sem, budiž nyní slíbený komentář Martina Koreckého.

„Kokot jeden talentovanej. Řekni že máš zakrnělý péro, ať je na světě aspoň nějaká spravedlnost…“